Rok poté

Vyskočila jsem od práce, hlavu plnou duhy, žlutých cihel a červených střevíčků, spláchla ze sebe nánosy zaprášených slov a vyběhla do nepatrně podmračeného dne. No, vyběhla. Rozvážně vyšla.

 


Na ulici každou chvíli pokukovalo zpoza mraků sluníčko a na protějším trávníku se mezi stébly plížil obstarožní želvovinový tygr. Pod ibiškem nastláno odpadlých květů, další pomrkávají z větví. Jojo, máme léto. Beze spěchu jsem došla na tramvaj a začetla se do hororové povídky o hodné (!) Bábi Zlopočasné. Za chvíli ho uvidím. Už jsme se neviděli dlouho. Kamarád Méďa aneb Ten, který se nebojí říci pravdu do očí, jakkoli je krutá. Tramvaj přijela, dovnitř se se mnou veštrachalo pár stařenek s holemi i bez – a už jsme jeli. Vystoupila jsem na náměstí, nasála jsem tu zalidněnou atmosféru okořeněnou výfukovými plyny a došla na místo srazu. Méďa mi po pozdravu vysvětlil, že můžeme jít buď sem k nadnárodním, nebo tam do kavárnocukrárny. Neměla jsem zrovna náladu na požírače drůbeže, takže vyhrála cukrárna. Pak přišlo malé mozkové cvičení – aha, už tomu rozumím. Půjdeme tam a cestou potkáme paní choť. Tak to mi trošinku vzalo náladu. Ne, nemyslete si, že jsem nějak zaujatá proti manželkám a družkám svých kamarádů. Většinou si dám tu práci a poctivě si je oblíbím. Jen – prostě aspoň někdy bych ráda členy dvojic viděla jednotlivě. Důvodů je mnoho. Přemnoho. Nu což, času na sebe máme málo, zaplaším zklamání a připravím se na trojhru. Však je to jen na skok. Choť jsme potkali a společně jsme dospěli do kavárnocukrárny.


Seděli proti mně. Dvojice, která si před rokem (takřka na den přesně) řekla ano, v kostele natřískaném lidmi. Ptají se, co já. Zlehka začnu a po třech větách naskakují jejich příběhy. On nemá práci. Ona povýšila, ale je to ještě horší, podřízení jsou líná verbež. Někdo jim ukradl auto. Na další není a hned tak nebude. On, místo aby svědomitě hledal práci, tráví dny blbostmi. Ona, místo aby se uklidnila a nechala to na něm, je nervózní a podrážděná, že on nemá práci. On vysvětluje, že nervozita a podrážděnost mu nepomohou. Ona vysvětluje, že žena potřebuje mít větší jistoty než muž, tak ať se nediví, že je nervózní. Nájem se platit musí – a musí být z čeho. Padne pár záhadných slov o bankovních účtech. A na mě padá tíseň jako těžká deka. Teď tu sedí a pod větami zdánlivě společenskými kypí zloba a růžky vystrkují výhružky. Dvě tváře unavené životem i sebou. Padají slova o věcech, které se musí udělat, aby Ona už dala pokoj. S významným pomrkáváním, že ale občas se samozřejmě něco pro radost a z lásky udělá taky. Moc bych si přála, aby při tom vypadali přesvědčivěji. Prohodím poznámku o tom, jestli na tyhle řeči není trochu brzy. U nás to tak nemáme. Odpověď? Optimista je špatně informovaný pesimista. Co neslyší uši, to nekruší duši. Rezignovaně říkám – no hlavně že se máte rádi, ne? Na ty oči asi nikdy nezapomenu. Před rokem si řekli ano.


Za čtrnáct dní se vdává milá, zlatá Bohumilka. Po euforii trvající čtyři dny se ve mně něco sevřelo. Co asi bude za rok? A vzápětí se uvolním. Co by? Dál si ráno budou ťukat na čelo, dál budou koukat na ptáky a výstražné cedule, dál se budou smát. Zvedla jsem telefon a zavolala Nejmilejšímu. Jen tak. Abych mu řekla, že ho miluju.


 

komentářů 8

Filed under Setkání a srážky

8 responses to “Rok poté

  1. tláča

    rozumné řešení 🙂 děláme to s Taem také tak :)))))))))

  2. anquetil

    ParadoxTy mladý dneska nic nevydrží. Místo toho, aby table jejich vztah posilovaly, tak ho rozbíjejí na cimpr campr. :((((post scriptum – spisovně: ti mladí 😉 )

  3. Jůů byla jsi skoro jak rozhodčí :o) což mě připomnělo moji znovu objevenou přítelkyni ze školy, když se mě zeptala zda jsem vdaná. Píšu ji: Hele K. jo jasně, už jsme spolu 13 let. Načež K. odepsala: No tofu to jsi borec :o)))) já už rozvedená a hele G. už 3x :o/

  4. Laura

    *úplně vykulená* Bohumilka? Ta BOHUMILKA? Nebo jiná Bohumilka? Och och… Jsem mimo, úplně mimo…

  5. asTMA

    Tláča: Doufám upřímně, že myslíš poslední řádek. :o) Jinak je tam spousta řešení, která vedou do pekel…Anquetil: To je hloupost. Staří se rozvádějí stejně jako mladí. A je mezi nimi spousta těch, kteří se brali a zůstali spolu z rozumu – a teď strádají. Tihle dva spolu taky zůstanou z rozumu. A budou strádat. A to mě bolí.Tofu: :o)) Jojo, taky znám lidi, co už se stihli rozvést, než my jsme se rozhoupali. :o) Chich, máte před námi malý náskok. :o))Laura: No JASNĚ! :o)) Žádná jiná není Bohumilka! :o)) A bere si TOHO R.A. :o) No není to krása?! :o) Já Ti mám takovou radost, že bych skákala. :o) Kvůli nim oběma. :o)

  6. Kyklop

    ad.TofuCo není může být… :-)))

  7. Kyklope, no toto? Myslíš, že bych vyměnila tvou "nadvládu" za mučení sklářskou píšťalou? Hahahahahaha ;o)

  8. Alka

    Jako učedník ve fabrice jsem vyslechl telefonní hovor asi pětatřicetileté dámy: "Ale mami, hele, já jsem se šťastně vdala, mám šťastně děti, šťastně jsem se rozvedla, já už od života víc štěstí nečekám…"A hezky o tématu psal kdysi Jan Hanč, odkaz do jeho Sešitů neumím.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s