Zahájili jsme zimní sezónu.

Vloni to jako antidepresivum celkem zafungovalo.

 


Po ranním vyřízení odkládané korespondence a spěšném dokončení jedné neodkladné záležitosti jsem se zadívala na tu zimu venku. A nejen zadívala. Namodralý odstín kůže mi připomněl, že čas triček a šortek patří minulosti a je mi třeba pracovati v poctivé dutovláknité mikince, dlouhých kalhotách a teplých ponožkách.


S takovými chmurnými myšlenkami nevyhnutelně přichází i další chmury, to už se tak příházívá – říkejme tomu klidně „vázaný prodej“. Co v takovou chvíli počít? Každý má nějaký svůj recepis. Skočná muzika není řešením. Ruka neomylně zaloví v oddílech slzopudných dílek. Tudy ne, přátelé. Pak tedy snad ti přátelé? No přece to nebudu šířit dál! Navíc většina ještě do Prahy nedorazila. Ech, ten zpropadený akademický rytmus života! Kočky líně popolézají po pokoji, osvědčený kruhový objezd – spinkat-najíst-vyprázdnit-přilísat. To člověka taktéž ze spárů marnosti a skleslosti nevymaní. A v tu chvíli přichází nápad.


Kroky zamíří do komory a do skříňky nad linkou. Oblékám kožuch, otevírám okno a sypu. Ke zcela patřičné směsce zrnek a zrnéček, proti níž nelze namítat ani to nejmenší, svévolně přisypávám trochu loupané slunečnice z vlastních zásob – co bych se nepodělila? Nejmilejší se mi do telefonu vychechtává, ačkoliv se snažím mlžit. Zná moje slabiny. Ale vzápětí mě omlouvá – no co! Ve školní jídelně bejval taky v první školní den řízek!


Ptáčkové chodili dozobávat zbytečky zimních lahůdek po celé léto. A já jsem si vágně po celé léto slibovala, že to už dám pryč. Dobře jsem udělala, že jsem to neudělala. Sice jen sem tam, ale přece jen zabloudili. A dnes – přiletěli na jistotu. Sýkorky potvorky, hrdlička i mladý brhlík. V zimě sem létali jeho rodičové, teď se naučil i ten. Do koček vjel život a rozjuchaly se. Lady na žroutíky bafala přes okno, Macík jen třeštil oči a pak nadšeně obtisknul špinavé packy na sklo. Já jsem si pro uhlazení rozryté mysli prožila dva měsíce pestrého života svého oblíbence Loba (Ty linky v textu! Ale těší mě, že on zase neuměl vkládat obrázky, chachá!) a v mezidobí jsem okukovala ptáčátka, fotila fialku, vykonávala drobné práce a sledovala lovce v akci.


Každá atrakce však omrzí a každé napětí povolí. Za pár hodin už Macík v klídečku polehával na topení, aniž by se staral, co to třepotá a švitoří za jeho zády.


A tak už se teď kocháme narušiteli vzdušného prostoru jen já a medvěd Pickwick. Ale – všeho do času. Jen počkejte zítra, ptáčátka!


 

Napsat komentář

Filed under Odstíny šedi

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s