Pozitivní

Po všech stránkách

 

Krásný den. Slunečný. Pohodový. Nabíjecí. Trošku bylo rušno, ale pozitivně. Opět jsem dojela do práce – a i díky slunci nálada o moc lepší. Pán, co nám málem umřel, konečně přišel na chvilku posedět. Žlutavý odstín pleti zmizel. Vypadá vyčerpaně, ale o moc procent lépe než naposledy, když jsem ho viděla – a to už je dobrého půl roku. Necítí se dobře. Ale zdaleka ne tak zle jako tehdy. Nafasovala jsem hromadu práce, asi aby mi nebylo líto, že za krátký čas už žádná nebude. Aspoň nebudu mít čas myslet na hlouposti. Všechny sluníčko prozářilo. Do vyhaslých očí se vrátily jiskřičky naděje. A mezi nás se vrátil ten neumřelý pán. Na louku se vrátil cirgus – pan bažant z něj má nepochybně radost a za soumraku se jistě prochází poblíž venčeného slona. Kde už něco takového uvidí? No kde – na stejném místě za nějaký čas, bohužel. Vrací se s neúprosnou pravidelností.

I ta povídání jsou pozitivní. Moc to pro mě znamená. Jen Snílek mi chybí. A to velmi.

Blíží se soukromá apokalypsa, a tak jsem sáhla zase po osvědčené klasice. Dobrá znamení.

„No prosím,“ liboval si Azirafal, který vytáhl na světlo další kazetu. „Čajkovský!“ Otevřel pouzdro a zasunul kazetu do přehrávače v palubní desce.

„To se ti taky nebude líbit,“ povzdechl si Crowley. „Už je v autě déle než čtrnáct dnů.“

Bentleyem, který se hnal kolem Heathrow, otřásla vlna těžkých basů.

Azirafal nakrčil čelo.

„To nějak nepoznávám. Co je to?“

„To je Čajkovského ‚A další hryže prach‘,“ odpověděl mu Crowley a zavřel oči, protože právě projížděli Sloughem.

Aby nějak ubili čas, když se hnali spícími Chilterns, poslechli si ještě „Jsme šampióni“ Williams Byrda a Beethovenovu „Chci se osvobodit“. Ani jedna z těch písní ovšem nebyla zdaleka tak dobrá jako „Holky s macatým zadkem“ od Vaughana Williamse.

Což mi připomíná, pánové milovníci moderní klasiky – říkejte si, co chcete, ale baroko je prostě baroko. Včerejší večer mě přesvědčil a nikdo to ničím nepřebije! :o)