Kolik stojí skvostná sakrální akustika?

Nebudu vás dlouho napínat.

 

Děsné prachy. Úděsné prachy. Takový turista, když si vyrazí na koncert do některého z pokladů českého kulturního dědictví, vyplázne za vstupenku do křesťanského svatostánku nekřesťanské peňauze. Vleze dovnitř, usedne na tvrdou lavici, zbožnější se možná i zběžně pomodlí za zdar svých cest po pražské džungli, vytáhne foťák a začne zvěčňovat výzdobu. To bude babi koukat, až budeme vyprávět, jak jsme byli v kostele, co stojí už tolik set let! A ještě uslyšíme starodávnou muziku! Samá profláklá jména, samé profláklé kousky! Až přijdou sousedi na sushi, ukážeme jim fotografie a vylíčíme, jak jsme si tu užili té tradiční kultůry. Spokojeně posedává, kochá se, na hýždích se mu tvoří proseděniny, kterými se také může pochlubit, rozkošný suvenýrek – a už je to tady! Spolu s ostatními čekateli zaplácá, umělci nastoupí, přijde hlavní umělec s rozcuchanou čupřinou, ukloní se, otočí se k ostatním, zvedne ruce – a už to jede. Docela nuda. Kdy se vlastně má tleskat? No, radši počkáme až na úplný konec. To snad nemineme. A hele, támhle je na stěně oplácané mimino s křidélky, šup s tím do kouzelné krabičky! Jo, ty lidi vepředu si taky vyfotím. Sice nejsou tak pozlacení, ale co – zase jsou živí. To je teda muzika. No, z rádia bych si to teda asi nepustil. Kolik je hodin? No jo, snad už to bude končit. Ještě musíme stihnout noční život, nějakou místní hospodu. Anebo půjdeme na loď. Hele, ten rozcuchanej se uklání! Bezva! Tak honem… Von se vrací! Kruci, to ještě budou zpívat? Je tu docela kosa a ta lavice je snad tvrdší než šutr! Jo tak, jen se uklání. Tak teď. A honem ven! Vstupenku schovat, program schovat, fotky máme – tak fofrem na další atrakce. Cože? Jestli to bylo pěkný? Ale jo, pěkný to bylo. Tradiční. Kulturní. Pěknej kostel. Děsně historický. Trochu dlouhý, trvalo to celou hodinu. No, už je to za náma. A jde se hýřit!

A z druhé strany? Otazníky. Proč sem chodí? Fakt jim to za ty strašné peníze stojí? Stejný program jinak provozujeme asi za čtvrtinu ceny. 80 % z nich to evidentně nebaví. Je to povinná atrakce? Kdo nezažil, jako by v Praze nikdy nebyl? Kdoví. Na každý pád – zazpívat si tak nádherné věci na takovém místě – za to mi ti kožeňáci stojí. Tak zase za čtvrt roku. :o)