Dojela jsem si pro příbuznou a pro nemovitost

aneb Zač je v Pardubicích čajník?


Zadáčo, páč vás nenechaj zaplatit! Samozřejmě jen v tom případě, že si vyberete správné hostitele. Zcela jistě i v (údajně) nejkrásnějším městě žije celá řada osob typu bývalých manželů nebývalých kamarádek, kteří by si nechali pro korunku vrtat nejen koleno, ale též lopatku, kost pánevní a kost spánkovou. (Drazí, tu lopatku jsem sem dala kvůli vám, víme? Jako věčnou připomínku nejvtipnějšího nádražního hlášení!)

Shledání bylo dojemné a šťastné. Mému orientačnímu smyslu navzdory mě východ přivedl přesně na to správné místo. Dostala jsem luxusní chaloupku, a v autě navíc i skvostnou Babičku z roku 1926, s Kašparovými ilustracemi. Ňam!

Přijela jsem pouze na čaj, což pohostinné přátele nesmírně překvapilo. (Ono když se řekne, že se jede na čaj, tak se tím přece samosebou rozumí, že se tam přespí, ne?) A tak jsme pouze navštívili malebné náměstí doplněné o historický exkurz do dějin nesnášenlivosti městské policie, podívali jsme se k hradozámku, před kterým se popelily pestrobarevné velké slepice s legračními šešulemi připomínajícími svazky tentakulí (jedna pipka teda byla bílá, abych nelhala). Na nádvoří jsme probrali rozmanité modely svatebních veselic, včetně plánu na jejich zrychlení a zefektivnění. A to už jsme se vydali do nejkouzelnější čajovny, jakou jsem dosud navštívila. Při povídání se dostavil takový ten velmi útěšný pocit, jako bych své protějšky znala už hrozně dlouho. Tím spíš, že oba mi určitými gesty a grimasami a způsobem vyprávění připomněli mé dva jiné milé kamarády. Tomu říkám sociální komfort! Dojala jsem se při vyprávění, jak to všecko bylo, a znovu jsem si v duchu potvrdila, že tam nahoře vědí, co a proč a jak dělají a proč nás někdy nechávají čekat. Pár hodin do odjezdu uplynulo nad očekávání rychle. Kačenka byla tak laskavá, že během setkání neporodila (a ani to, na rozdíl od té milé mladé paní tenkrát u Olmerových, neměla v úmyslu!), Janíček Johnny mě zavalil spoustou nepotlačitelného optimismu a rozloučení bylo velmi srdečné. Odvážela jsem si kromě cenných darů i těšení na budoucí cédéčka a kníhy a také pocit, že z téhle nálože dobré nálady pěknou chvilku vyžiju. Vydrželo mi to přesně deset minut. Pak mi padlo do oka cosi, co moje myšlenky nasměrovalo do rmutných vod. Tak si říkám, jestli ten Věčný svit neposkvrněné mysli skutečně nepřinesl zásadní odpověď. Kusy paměti by se prostě měly vygumovat. A možná i nějaká ta nutkání, kdyby to šlo.

Nicméně zpět do matičky jsem se vysmutnila až až a při hlášení na nádraží po příjezdu jsem se zase rozveselila (Lopatka!). Takže vše se v dobré obrátilo a venkoncem to byl úžasný den.

Děkuju! (A jdu do té práce, no…)

 

 


1651

A Bětka pochopitelně nikde…

1652

V nouzi se v tom dá i bydlet, i když tam od srdce kapku protahuje.

komentáře 3

Filed under Odstíny šedi

3 responses to “Dojela jsem si pro příbuznou a pro nemovitost

  1. Komentář k chaloupce……je naprosto úžasnej! Pěkná slovní hříčka 🙂

  2. asTMA

    Kashika: Děkuju. :o) Ono se to tak nějak nabídlo samo.Kač: Skvost, díky! :o)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s