Quando corpus morietur

Pak už to všechno bude dobrý.

 

Aspoň to říká náš starý dobrý zbořmistr. Já si zase říkám, kolik farářek (jakožto osoba bez vyznání osobně) znáš, tolikrát jsi… čím vlastně? Tak ne, je to chaos, chce to trochu řádu.

A stručnosti. První, značně užvaněnou verzi odkládám a začínám znovu. (A to jsem nepila!) Tak ne že by to bylo moc platné, stejně je to strašně dlouhé. Berte to jako varování i omluvu.

Vybojovala jsem malý boj a odjela na festival vcelku zdravá. Ubytovaly jsme se v internátě na pokoji se dvěma dalšími paními, které se ovšem přihlásily do jiného ateliéru. My s máminkou jsme se (jak jinak) zapsaly na baroko. Letošní nabídka pokrývala obrovský časový úsek, od staroslověnských písní až po kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé, vniknuvší cca před 5 dny.

Liberec je město tisíce kopců a dvou tisíc schodů. Tím byl dán i rytmus našeho přebíhání po městě na jednotlivá místa určení, i vzhledem k tomu, že maminka do schodů moc nemůže. Já jsem až užasla, jak snadno jsem letos kopce zdolávala. Věci se vskutku mění, lepší důkaz nemohl přijít.

Zahájení a první společné zpívání bylo vynikající. David Eben disponuje stejným charismatem a velmi podobným řečovým i zpěvným stylem jako jeho bratři. Seznámil nás s úvodem do gregoriánského chorálu a dva nebo tři jsme se naučili. Možná je to ochutnávka na příští rok, jak se zlehka naznačilo. Pokud na to dojde, bude pro mě výběr ještě složitější.

První zkouška ateliéru – krása! Náš sbormistr Marek Štryncl vypadá velmi mladistvě, má tiché, klidné, velmi mírné, až téměř ostýchavé vystupování, ale úžasný cit pro hudbu a značný zápal. Nechrlí hromady vtipných hlášek, ale dokáže nadchnout i bez toho. Oči mu září jako malá sluníčka a v ateliéru díky němu vládla neuvěřitelná pohoda. V hudbě klade důraz na dobovou interpretaci, což bylo velmi přínosné a osvěžující, s tím se člověk tak často nesetkává. Nacvičovali jsme tři skladby (1x Bach, 2x Zelenka), první snazší, dvě těžké (jednu z nich umím z dřívějška, o to méně práce a více radosti). O intenzitě a efektivitě práce vypovídá i to, že po necelých třech dnech jsem obě nové skladby ovládla natolik, že jsem měla partituru pouze pro případ nouze. A zpaměti to klidně sjedu i teď. Všechny další zkoušky byly podobně příjemné a pohodové jako ta první.

Noc byla strašná, cestou z noční zkoušky jsme promokly, v pokoji dusno, pak zase z okna fičelo a venku lilo. Výsledek – zhruba čtyři hodiny spánku a ucpaný nos. Ale rozchodily jsme to, jelo se dál.

Přes hory a doly na společné zpívání, už bez pana Ebena, přirozeně, a opět za kopec na další zkoušky. Večer první koncert – španělský dětský sbor, lotyšský ženský sbor, okouzlující bas (Nebo baryton? Kdo ví?) s obrovským komediálním i tragickým talentem Adam Leftwich Christie (který mimochodem tlumočil do angličtiny, což musí nutně znamenat, že ovládá češtinu!) a sbory pánů Staňka a Sládka Bohemiachor a VÍCEméně v tónině. Zážitek neobyčejný, jen chudinky Lotyšky působily po Španělatech a Angličanovi kapku zatuhle, jako ledové panny. Následující společenský večer jsme si odpustily, šly jsme s máminkou nacvičovat jednu tu těžkou skladbu a spát. Noc byla mnohem klidnější, i když nás rozjuchané spolubydlící probudily, ale jen na chvilku.

Den třetí – už se to rýsuje. Aby ne – večer první koncert, v kostele. Po prospané noci jsem měla energie na rozdávání, kudy jsem chodila, tudy jsem si pozpěvovala, i do kopce (!), na zkouškách jsem jela naplno, ono to totiž úžasně nabíjí energií. Ovšem zároveň to pěkně energii vybíjí, a tak jsem odpoledne totálně zvadla. V důsledku toho rozmíšky s máminkou, jak už to tak bývá, když je člověk unavený a diplomatické obvody slábnou. Do večera už jsem se plně obnovit nedokázala. Ale nakonec to šlo. Do kostela za námi dorazili Silverghost a menší mrňous. Ten byl moc šikovný, já bych asi v jeho věku skoro celou hodinu na takovém koncertě nezvládla. Přitulil se mi k paži, jako by mě znal od narození, a ne deset minut, napil se, parníček dvakrát rozebral, a už jsme musely pádit k oltáři. Nedopadlo to úplně dobře, ale taky ne úplně špatně, takže v průměru ucházející vystoupení. Jak už SG psal, Španělek se nedočkali a prchli – a škoda veliká, to by bavilo i mrňouse, řekla bych. A starší členky sboru byly opravdu překrásné.

Poslední noc. Máminka má společenské choutky. Spolubydlící se chystají do vedlejšího pokoje pařit (rozuměj zpívat s kytarou a pocucávat vínko) se spřátelenými pány. Ještě předtím je (dámy) máminka vyzpovídá – jakého jsou povolání? Jedna vyučuje hře na klavír, druhá je farářka. To mě na okamžik vyvede z míry. Jednu farářku už znám, také ze zpívání. Nakonec se domluvíme, že ony se navzájem též – aby taky ne. Ta první je totiž dost viditelnou ikonou své církve. Paní farářka nás po nějaké chvíli přijde přizvat do společnosti. Máminka s radostí přijímá, já beru HP 5, naslouchám zpěvu zpoza stěny a klidně nespolečensky relaxuju.

Poslední noc spím opravdu dobře, což neškodí, protože se vstává velice brzy. Balíme, mažeme na autobus a na závěrečný koncert. Chytáme dobrá místa, zkouška nevypadá zle a zpíváme jako první, takže není čas se příliš rozbát. Povedlo se to nečekaně dobře, zařadili jsme i fórek – sborovou deklamaci půlky Bacha pološeptem, tak, jak jsme nacvičovali rytmus a důrazy ve výslovnosti. Rázem je z toho trhák. A pak – pak už se jen bavíme. Raichl i stsl. a pravosl. písně se povedly, jazz a spirituály jsou pochopitelně fantastické – to se tak nějak rozumí samo sebou už z principu. Ale jestli je něco opravdová pecka, je to Roman Válek a jeho ateliér Tvůrčí dílna Vladimíra Franze. Vladimír Franz je něco mezi Papuáncem a piktmužíkem, neváhala bych ho nazvat Nac Mac Franz (zasvěcení vědí). Ale především je to nepředstavitelně chytrý člověk se širokánským rozhledem a intelektuálním a uměleckým rozpětím. Jeho kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé je nenapodobitelná záležitost, která vznikla přímo na festivalu během dvou dnů. A jak jsem všeobecně konzervativní (a v hudbě zvláště), tohle mě skutečně dostalo. On sám při téhle skladbě hrál na varhánky a věřte mi, mělo to grády.

Domů jsme si žlutým autobusem odvezly pytle zážitků i energii na půl roku (jen doufám, že ji tradičně nerozfofruju během prvních tří dnů…).

No, a za rok zase hurá na to!

A jako bonus jedna z fotografií, kde mi to sluší snad nejvíc! ;o)

baroko

 

 

1 komentář

Filed under Allegria allegra

One response to “Quando corpus morietur

  1. lia

    wow! jsem v silném pokušení přijet příští rok jako divák – tedy doufám, že jedeš zas 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s