Na výletě

Auto poskočilo na nerovnosti vozovky a ujelo trošku doprava.


Místo co by Fialka pevně svírala volant té nepředstavitelné rachotiny a soustředila se na pás asfaltu před námi a defilující značky po stranách, rozhořčeně mávala rukama a temperamentně vyprávěla o Dajce. Krčila jsem se na zadním sedadle, nohama zoufale balancujíc na kraji jezera (Jó, já vim, trochu se tam vylila ta voda, no…), snažila jsem se nevnímat přískoky rozpadajícího se plechového povozu a překvapeně jsem kulila oči. Oplatka na sedadle přede mnou rezignovaně hleděla z okna, sem tam se vědoucně ušklíbla, sama hlavu plnou vlastních příběhů. „Tři milence má, představ si to! No nevěděj vo sobě, to je jasný. A dycky mluví jen vo dvou. To je jasný, třetí je určitě Adalbert! To vona třeba vypráví, jak si u ní podávaj dveře, jeden se eště voblíká a druhej už stepuje před barákem s kytkou. Hrozný, fakt hrozný! A vono jí to nestačí, to musí ještě na tom kurzu svýst toho Michala! Prej – ááách, Michalééé, co je to támhle za tu hvězdůůů – no já jsem myslela, že budu blejt! Chrápat s vedoucím kurzu přímo na kurzu, to by mi fakt přišlo žinantní! Jenže já jsem holt prostě taková naivní, furt mám nějaký vohledy…“
Nesměle jsem do rozohněného monologu pípla: „Já jsem myslela, že naivní jsem já…“

(Protože mě by ani nenapadlo dumat o tom, jestli někdo z komandy nemá s Adalbertem pletky, nebo i s někým jiným; nechodím sbírat drby, nesleduju každé hnutí ostřížím zrakem, nezkoumám vztahy mezi lidmi kolem, však je to jejich věc, co já s tím? Vždycky to ke mně dorazí se stoletým zpožděním, všechno naráz, od Fialky, která na můj překvapený údiv klasicky mávne rukou – když ty jsi tak beznadějně naivní!)

„Ale prosimtě, ty nejsi naivní, ty jsi uplně z jinýho světa!“
No, a je to venku. To by ledacos vysvětlovalo. Převracím v hlavě slova, která zazněla, jindy a jinde, a dodávám jim váhy nejspíš zcela fiktivní. Ono se to jen tak říká, tady na tom světě, pentličky pro danou chvíli, co pak už neplatí, vyblednou, jako by se nestalo. Zas až příště. Jen já je ještě v duchu probírám mezi prsty a těším se jimi. V tom mém světě se slova nepouští jenom tak po větru. Vzápětí se ozve hlásek z té díry uvnitř, jež by měla být z podstaty plná a hladká, hlásek, který skřípavě připomene, že tady ovšem nejsme u nás. Hrajte mi blues, že na tomhle krásném světě už se mi nechce být jinak než jen na výletě…

No ale jinak, jinak je mi samosebou stále veselo.

Napsat komentář

Filed under Odstíny šedi

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s