Pokrokáme!

Kam se hrabe Bittner, to se nedá srrrovnat!

 


Ano, je to trochu monotematické, ale když oni si kočičáčci dokážou vynutit plnou pozornost, to je pak těžké rozepisovat se o chmurách nebo radostech všidního života, popisovat míru odřenosti vlastního nosu a jeho okolí, chválit se, jak jsem potřetí v životě nešla druhý čtvrtek do práce, protože jsem zle ochořela, jak je venku a co to se mnou dělá, jak bojuju se svými démonky, s různobarevnýma očima, a všelijak tak podobně.

Tady se dějou věci. Vývoj je překotný. Naše srdéčka už si stihla vysloužit různé přezdívky, jako „komando“, „výtržníci“, „dumdum“ a tak podobně. Samozřejmě že Macík býval taky kotě, a to velmi neposedné, ale jak jsme si uvědomili, naprosto nic se nevyrovná tomu, když má člověk koťata dvě. Ani přátelsky nakloněná dospělá kočka, která se nechá rozpumprdlíkovat, v životě neudělá takový bugr jako dva hyperaktivní, mrňaví a hubeňoučcí bráškové. Mimochodem, ty proporce… Vzhledem k tomu, jaký řízek byl Macík, se nám vždycky Lady zdála vysloveně subtilní, daleko víc kočičí než on, prostě drobná dáma. Najednou, jak tady pobíhají ta dvě šídla – a to Drsoň je opravdu extrémně maličký a hubeňoučký – vypadá hrozně mohutně a zavalitě. To je fakt zvláštní pocit.

No, ale zpátky k věcem. Nic není svaté – to je pravidlo číslo jedna. Jsou to divoši, vlítnou kamkoliv, jakkoliv. Jasoň v pohodě vyšplhá na odpočívadlo až úplně nahoru, to jsem skutečně ještě neviděla, žasli jsme už nad Macíkem a jeho mezipatrem. Šplhat umějí oba. Takže můžeme čekat různé veselé věci, šplh po bundách, záclonách, po čemkoliv. Podezírám je, že jsou to zakuklené vakoveverky. Ty skoky a lety vzduchem, to není jen tak! I tady můžeme čekat další vývoj. Jen doufám, že se nedožiju toho, že Jasoň jedním plavným skokem ze země vyletí až úplně nahoru na skříň!

Hračky. To je opravdová radost. Všechny ty drobné i větší blbůstky, co jsem domů dovlekla našim mňauhovádkům a nad kterými víceméně ohrnovali nos, najednou přicházejí ke slovu. Výtržníci milují chrastící hračky, takže tu prohánějí koule s rolničkami, okamžitě si oblíbili sisalový válec s koulemi uvnitř, Jasoň dnes ráno zrasil myš s pružinou na podložce a v bojovém zápalu jí amputoval ocásek a jejich hra se šedou myškou, která vydává takový docela srandovní zvuk, mě včera málem přivedla do cvokárny, když už se ten zpočátku srandovní, posléze silně iritující zvuk ozýval v kuse půl hodiny. Náhle jsem pochopila, jak někdo může prudce vztáhnout ruku na dítě, donekonečna mlátící do dětského xylofonu. Ale neomezujeme se jen na hračky průmyslově vyrobené. Alobalovou kuličku čekalo jako obvykle nadšené přijetí. A jednoznačným favoritem jsou proužky papíru ze skartovačky, které nedávno přišly jako vycpávka v balíčku. Mám je tu nachystané v papírovém sáčku na vyhození do žlutého kontejneru. A něco mi říká, že je asi ještě nevyhodím. Takový mazec jsem snad nezažila. To bylo vlastně první, co Drsoně vylákalo poměrně blízko ke mně. Dokonce byl tak zabraný do boje, že se ani nedokázal polekat, když jsem ho začala hladit. Ono nám to nakonec přece půjde.

Jídlo. Opět nesrovnatelné. Zřejmě je vidět, že Lady i Macík měli poměrně hladký start do života (i když Lady, ač by se jistě zlobila, že to prozradím, přišla pěkně zablešená, což jsme, my nezkušenci, zjistili až časem), protože se projevovali dost vybíravě. A já jen děkuju osudu, že si při všech svých libůstkách oblíbili nevzhledné, ale zato zdravé krmivo, u kterého jsme už zůstali. Jasoň a Drsoň si v jídle nevybírají. Je jim jedno, jaké jim nasypu granule. Je jim jedno, jakou konzervu předložím. Vrhnou se na to jako divoši a za ušima se jim dělají boule. A stejně tak při jídle se plně zaujatý Drsoň nechá hladit.

Přestože na začátku všechno vypadalo na to, že Drsoň zaleze a už ho nikdy neuvidíme, překvapivě rychle se otrkává. Jde to skokem. Ačkoliv ještě v úterý dopoledne mi stačilo hnout malíčkem, aby panicky zdrhal do úkrytu, a dekoval se, i když jsem jen na něj pohlédla nebo ho oslovila, včera už na sebe nechal sáhnout, v noci se nastěhoval k Jasoňovi na někdejší Ladyino spací místečko vedle mého pracovního stolu a blaženě spolu usnuli. A dnes ráno (no dobře, téměř poledne bylo, ale snad mě omluví, že má noc neměla konce) si ke mně oba vlezli do postele, a když jsem se probudila, zjistila jsem, že Drsoň leží hned vedle mě a klidně se nechá hladit při plném vědomí. Byla to jen chvilka, ale každá se počítá za milion. Samozřejmě všechno není tak jednoduché a milé, podle všeho představuju ve spánku zajímavý terénní útvar, na kterém se báječně bojuje, takže po mně přebíhala stáda slonů a bojovaly celé armády mrňavých houževnatých bojovníků. Naštěstí jsem byla tak zbitá, že mě to probíralo jen chvilkami.

A to by myslím pro dnešek stačilo. :o)

Když nás kousne moucha tse-tse:

1680

1681

1682

1683

1685

1686

1687

1688

1689


A jako prémie – Drsoň solitér

1690

 

komentáře 4

Filed under Mňau-hovádka

4 responses to “Pokrokáme!

  1. MB

    jůůůůůů! já chci takýýýýý!

  2. asTMA

    MB: Tak musíš rychle, jak se zdá, bude tam pěknej nával!

  3. smilla

    boží. boží. boží!:)

  4. Úžasný čičiňátka…já chci ještě nějaký domů.-)))))

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s