Weak-ant

And a Fry-day as well…


Málo spánku, práce moc. Velmi stručná diagnóza. Páteční ráno mě zastihlo nevyspanou, poledne nenachystanou, začátek služby nedochvilnou a nepřipravenou. (Ano, dvě minuty nejsou skoro nic. A ano, možná má mistr Štůček pravdu a v dnešní době už se skoro nikdo skoro za nic neomlouvá. Ale já jo. Pořád a za všechno.) Děkovala jsem v duchu zodpovědným, že tahle služba byla tichá. Namáhavě jsem se prodírala každým slovem, brodila jsem se texty jako bahnem do pasu. Po hlavním náporu jsem se přestěhovala k jinému stolu a osaměla se slečnou Věru Tichou. Jindy to bývá úleva, tentokrát spíš spouštěč, dopřálo mi to příliš času a poklidu, abych se dokonale rozvrtala. Nová vlna paniky. A ještě jedna navrch – to když jsem zjistila, že mě opustilo sebeovládání a kapu rovnou do erární klávesnice. Zborcená v sobě jsem přemýšlela, jak mám proboha mistru Štůčkovi, Skřítce a Zlomrňousovi říct, že už pro ně nebudu pracovat? Že prostě svou práci nezvládám a že na to nemám a že už to dělat zkrátka nedokážu? Jak mám říct Nejmilejšímu, že jsem úplně neschopná a že vůbec nevím, kam se vrtnout? Čím se prokristapána budu živit, když nezvládám ani tohle? Nejmilejší pozná, když jde do tuhého. A přestože je polomrtvý a je hluboká noc, jde mi naproti.

Sobotní ráno bolí. Obrazně i doslovně. V mdlobách zvažuju odložení odjezdu o hodinu. Jenže to nejde. Máminku už bych nestihla. Slabost vůle je stejně dobrý motor jako cokoliv jiného. Síla to rozhodně nebyla. Vypotácela jsem se na tramvaj, na nádraží zakoupila vodu (svůj k svému, žaludek na vodě tak jak tak) a omalovánky Krtko a zajko (pro sebe, Večerníček je na to ještě malý). Ve vlaku půlhodinový spánek – to se mi nestává, uvádí mě to do rozpaků. Shledání s máminkou a jednoznačný závěr – hrnčířské trhy ano. Cibulový jarmark už ne, vskutku. Ve chvíli nejhlubšího zoufalství zvoní telefon. Strkám si ho až do třmínku a prstem prorážím bubínek druhého ucha. Slaboučce slyším nečekané, a o to vítanější pohlazení. Ještě jednou (a mockrát) děkuju. A doplním a upřesním, že až si jednou přestanu plést Těžkej pokondr a Maxim turbulenc, bude myslím moje zoufalství srozumitelnější. Nesu si ten hovor v sobě jako stříbrný plamínek a díky tomu se dokážu v relativním zdraví vyplést z davu a s máminkou a její jarmareční družkou usedáme ve sportbaru, kde v relativním tichu propovídáme čas do jejich odjezdu. Jarmarkem samotným jsem zhnusená, nejen pro ten vtíravý hudební nevkus. Stánků s cibulí možná tak deset? Celkový počet – cca 450. Kuriozita – babka prodávající v rohu náměstí v malém krámku výhradně toaleťák a papírové kapesníky. Přijde mi to skutečně symbolické. Po rozžehnání s máminkou se vydávám znovu do víru. Cibuli nekoupím, zato úžasné vlněné ponožky ano. A pro sebe dlouhatánský ručně tkaný bavlněný šál. Smetanově bílý. Je mi jasné, že takhle to nevyzní, ale v jistých kruzích to vzbudilo úžas a jásot. Inu, nedostatek spánku prý už po třech dnech mění osobnost… Nekoupila jsem maňáska, čehož budu dlouho trpce litovat – byli nádherní. Setkání se Skřítkou, Večerníčkem a Tím Třetím. Je mi docela fajn, svěřuju se se svými stavy a na oplátku jeden výlet do bubliny. Já vím, že to myslí dobře, ale je mi trochu úzko. Nabízené řešení možná tak moc nevyřeší. I když mají pravdu. Vyřešit je nutno. Mám hodně o čem přemýšlet. Bojím se všech změn, nejsem připravená se řady věcí vzdát. A bez obětování aspoň něčeho to prý nepůjde. Uvidíme, co dál. Ještě pořád můžu někam do kanclu předstírat, že umím pracovat s Excelem. A ona se ta tvůrčí práce vůbec přeceňuje. Zvlášť, když na to člověk nemá. Cestou zpět poznovu usínám, jen na krátkou chvíli, ale úplně. Pak už vydržím až domů a uléhám neobyčejně brzy. Pod kolenem pokrčené nohy se stáčí do klubka jeden z Raubířů. Už nemám sílu ani otevřít oko, pootočit se a zjistit, který to byl. Tajemství navěky.

Zato dobře vím, který po mně skákal od pěti hodin ráno. Oba. Mátožně jsem ještě poklimbávala dvě hodiny, než jsem vstala a šla odpálit poslední nenáviděný drajv. Fascinovaně zjišťuju, že Raubíři dokážou řádit 4 hodiny v kuse, bez přestávky. Zatímco já bych padla za vlast z fleku. Ale nelze. Synovečci slaví svátky. Svištím pro dary, výjimečně podařené, a s nimi k mámince. Čarodějka i všichni tři nedočkavci (unborn incl.) čekají. Dělají mi radost radostí a já vypravuju o Raubířích. Pak hledáme jméno. Všechna ta krásná už nosil někdo zlý, koho Švagřík nerad. Jako obvykle pro holčičku bychom měli vybráno natošup. Ale, jako obvykle, holčička nebude. Nechám se překvapit, ale prosím, prosím, ať to není Karel! Hromadný odchod, pak ještě máminku jen pro sebe. Rychlokurz ovládání vzpurného PC. A jedna radůstka jako bonus – první měřitelný úspěch. Moje cesta je správná.

komentářů 6

Filed under Odstíny šedi

6 responses to “Weak-ant

  1. Víš co? Závidím šál.-))))

  2. Smetanově bílý???Tedy, my se měníme. Přijde čas, kdy se potkáme oba v červeném :))))

  3. asTMA

    Lorri: A je fakt krásný. :o)Raven: No, to víš, rozpad osobnosti už započal. :o)) Můžeme se klidně rozšoupnout i víc, červená je houby – mám už dobré tři roky v šuplíku nachystané pruhované prstíčkové ponožky pastelových barev, jen až dozraje chvíle. ;o)))

  4. lia

    Hohó, tak večírku, kde bude mít Raven tyhle ponožky, se chci zúčastnit 🙂

  5. He… mě jenm baví, kolik variací na téma weak end je člověk schopen vymyslit. 🙂 Fry day je taky boží 🙂

  6. Jo… asTMO! Byli jsme na zbouchnutý a buleli jsme oba 🙂 Díky za tip!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s