Barbarské uspokojení

Hups. Again…


Někde v meziprostoru visí všechno to, co nebylo napsáno. O vyčerpání a energii, která ne a ne se obnovit (někudy to musí crčet pryč, jinak to nevidím). O chorobách, jež si podávají dveře a prohazují zdvořilostní frázičky, a někdy se i dělí o cigárko, když se jich sejde víc naráz. O synovčátku, které má náhle úplně nový výraz, culí se, dělá oči a rozdává pusy, i když se vidíme třeba jen tři hodiny a chybí dřívější „navykací kúra". O knížkách, které jsem dostala, a knížkách, které jsem nedostala. O slastném pocitu, jenž se dostaví, když se postavím svému někdejšímu strachu a ovládnu nebezpečně žhavou hmotu, byť zatím dost neuměle. O rozvolňování veškerých vazeb a vzrůstajícím samotářství, až se ani mluvit a psát nechce. O Drsoňovi, který drsně prošel o Štědrém večeru nad svíčkou na slavnostním stole, prchající, vykulený, páchnoucí, ale bez zranění a bez následků. O seznámení s TBBT, jemuž jsme s gustem propadli. O nesmyslnosti morbidních fascinací, které se snad konečně pozvolna vytrácejí (ale recidiva je možná, o tom není sporu).

A nakonec bude napsáno jen to pak. Jak zase měním život (pomilionté už asi, čárky jsem si nedělala, bohužel). A již tradičně. Teda, tobě už to zas vyrostlo, co? žasne Čarodějka nad chvostem pod sloními chobůtky. No jo, vyrostlo, musím říct mámince, ať mi to šmikne, odpověděla jsem. Ale neřekla, měly jsme jiné starosti, třeba chorého prostředního synovce, s tvářičkou druhdy ruměnou, teď jako plátno, s černými studnami blankytných očí. Tak chorého, že celý den nešel na počítač (a jen my víme, co to je za obludné měřítko). Pan Nejmilejší odkýval, ano, ano, udělá to pro mě. A neudělal, měli jsme jiné starosti, třeba chorou asTMU, která polehla jak obilí a podruhé v životě ostala na Nový rok doma.

A tak jsem dnes stála v koupelně proti zrcadlu, v pravičce ostré nůžky, které jsem šetřila a bránila před tupením, v umyvadle plastová taška, vezmu pramen a bez lítosti, ale (opět) s pocitem barbarského zadostiučinění ufiknu dobrých deset centimetrů, pod ucho, nasucho, abych aspoň přibližně viděla, co z toho vzejde. Pár minut, pár žvýkavých zakousnutí ostří, a je to pryč. Zřídka blahořečím vyšším patrům za to, co mi na hlavě nadělila, většinou marnivě žehrám, ale teď spokojeně pokyvuju. Zuby řešit netřeba, vlny je spláchnou do neviděna.

Takže do nového roku s lehkou hlavou. A teď už jen najít tu díru, kudy to prýští pryč, ucpat, dopustit – a už to nedopustit.



Napsat komentář

Filed under Odstíny šedi

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s