Jak se máte, smAŽKovi?

Uvnitř tygři, drak, had, pes a papouch; vystupuje tisíc slonů!!!

A taky slzy. Záplavy slz. Ale nebojte, tyhle jsou víceméně beztrestný. A ty pravý se za ně pohodlně skryjou.

Furt jsme nějaký nemocňoučký. Hlavně teda já. Posedávám tu jako Paninka asTMA Trojbolestná – dutina, ucho, zub. Nebo spíš čtyř- – tuhle jsem přeskakovala některé mňauhovádko (mávám o pět zastávek dál, prej že o kočku nezakopneš – nakonec, vždyť my vlastně v podstatě nemáme kočky, Jasoň je had, Drsoň pejsáček, Lady dračice) a cosi se na mě rozzlobilo v koleni. A zlobí to furt pryč. A taky pozvolna přichází jaro (budu dělat, že ten sníh v květináčích na balkónku nevidím), kdy bolí má obouchaná kolínka už tak nějak z principu a ze zvyku. Takže to se vlastně ani nepočítá.

Tak teda vytrvale otírám tygří mastí půlku hlavy a jiná místa a slzím a slzím. A mezitím přemílám v hlavě všechno to, co se děje a neděje a mělo by se dít a nemělo by se dít, a oplachuju to tím fyziologickým roztokem a ono to přináší jakous takous úlevu a svět se přes ty kapky jeví přece jen o trošku světlejší, než asi momentálně je.

A najednou se mi vynoří vzpomínka, že je to takřka přesně 18 let, co jsem chrupala záplavou sněhu k autobusové zastávce po divné propovídané noci s příšerně bolavým zubem a lehce obolavělým srdcem a s tehdy ještě nedosažitelným Nejmilejším, v níž kdesi cosi prasklo a hnuly se ledy a v té nekonečné zimě a tmě vykoukl cípek první sněženky, která pak vylezla na narozeniny TGM a Čarodějky a Jednoho z úplně nejbližších. A od zastávky jsem chrupala dál k zubařce, která mi způsobila další velkou bolest, jenže v tom vnitřním zmatku mi to bylo nějak jedno.

A přichází takový ten pocit, že všechno je vždycky, jak má být, všechno se děje z nějakého důvodu, i to, že ta věta vykoukne jen pár hodin po vyřčení v závěru e-mailu, snad jako potvrzení, že jsme pozoruhodně na stejné vlně a že to všechno je a bude dobré; mezitím se mi v náručí vystřídají Had i Pejsáček, jejichž předení rezonuje v mé hrudní kosti a přehluší i těch tisíc slonů, co mi tančí v hlavě dupák a střídají to s irským stepem, a já si uvědomuju, jak mimořádné je, že ti nejbližší a nejdůležitější mi zůstávají, i když se časem ty vazby různě přetvořily. A bez ohledu na ty proudy slz a pulzující bolest a záchvěvy nejistot a smutků je mi prostě fajn.

Ten papouch v perexu byl lež. Ten se v téhle hře vůbec nevyskytuje!

komentáře 4

Filed under Odstíny šedi

4 responses to “Jak se máte, smAŽKovi?

  1. zmizik

    S takovym zverincem jeste aby nebylo proste fajn. 🙂 U toho Irska uz jsem cekala, kde vyskoci vlkodav. 🙂

  2. A jak je to s prací po týdenním závodě s Amy? Tam přece JE papouch!

  3. Každý cirkus jednou zkončí, i ten vnitřní. Držíme s Roštěnkou drápy a doufáme, že v práci A se usmAŽilo správné rozhodnutí -> Amy go home 🙂

  4. skončí, ten cirkus skončí…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s