Zásadní kroky

šťastné karty, nešťastné pády, osudové marginálie a jiné příběhy

 

Dobře to dopadlo. Osekala jsem argumentaci odchodu na zlomenou kost a vyhmátla nezpochybnitelný důvod – jde o zdraví. Původně jsem to chtěla říct hlavně Nejvyššímu Šéfíkovi, s tím, že dál už se to dostane samospádem, ale Zlomrňous ještě před jeho příchodem chtěl zahájit námluvy na termíny mezi termíny, a tak jsem to vybalila (Vale lásko ošemetná! Adieu! – Lebe wohl!). Nejenže víc ne – už vůbec ne. Zdravotní důvody hezky podbarvoval chropot a občasný záchvat tuberáckého kašle. Na Zlomrňousovi bylo vidět, že věří, že se z tohohle vyležím, chvilku si dáchnu (tak třeba čtrnáct dní? Do dalšího termínu?) a zase přiběhnu plná sil. Nu, já mu to vymlouvat nebudu. Nechala jsem to celé otevřené. S překlady problém nebude, práce se u nich najde kdykolivěk, po mé vůli. Na Nejvyšším Šéfíkovi bylo vidět, že se domnívá, že jdu někam za lepším. Nevinné doplňkové otázky Zlomrňouse a Jájinky tomu též nasvědčují. Ech, vy malověrní. Jdu za lepším, jdu. Co může být lepšího než spravedlivý spánek? Ale to vy nejspíš nepochopíte, když v noci spíte a o víkendech víkendujete.

Všem svěračům palců i pěstí tímto vroucně děkuji. Nepochybuji ani v nejmenším o vašem vlivu na pozitivní průběh ošemetné události.

Loučení s mými milými přijde až příští týden. Žanermaš jsem to tedy řekla z jedné vody načisto, když už jsem to Zlomrňousovi vysypala. Drmolovi to napíšu a Modráčkovi nejspíš také. Ostatním to řeknu příští čtvrtek, i kolegovi Srnečkovi a kolegovi Studánkovi, kteří si včera dovolovali. Žanermaš to rozhodilo, osciluje někde mezi lítostí nad mou zubožeností a sebelítostí nad tím, že ji v tom nechám. Ale jsme profíci a práce je práce. První píchnutí brzy přebolí a za chvíli si ani nevzpomenou. A včera mi došlo ještě něco – odcházím v pravý čas. Vyhnu se stěhování o dvě patra níž, do chřtánu nenažranců a hamounů, do zlého světa závisti a zloby. Všechno bude, jak má být.

Drmola, poklad jako vždy, sám chorý, ale statečný, vyhodnotil můj stav a přemluvil mě k odchodu o hodinu dřív. Že už to s panem Staříkem dorazí sami, určitě je to perfektně připravený a já u toho nemusím být. Každá proležená hodina dobrá. No, deset hodin jsem vydržela předstírat optimismus, ale s večerem se dostavilo vyčerpání a horší záchvaty tubery. Vděčně a bez většího odporu jsem se tedy nechala přemluvit. A dodatečně jen můžu litovat, že nás to nenapadlo tak o půl hodiny dříve. Protože krátce po půl sedmé skončil život jednoho devatenáctiletého pod třetím vozem metra na trase C a já jsem krátce před tři čtvrtě na sedm bezradně stála na stanici, kde se ani nedá zalézt někam do tepla. Jak dlouho to bude trvat, nikdo nedokázal říct. Náhradní doprava prý zavedena nebude. Na pravidelnou dopravu, z níž byly použitelné asi jen tři spoje (zbytek jede opět někam na trasu C nebo úplně do pryč), čekalo bratru tři sta lidí a další zájemci se co chvíli sypali z autobusů před metrem. Netřeba to protahovat – vynalézavě jsem nakonec využila méně očividného plánu. Výsledek? Odcházela jsem o hodinu dřív, než bylo v plánu. Dorazila jsem domů o hodinu později, než bylo v plánu. (Nicméně, jak to trefně nazval Raven, kterému jsem si zastude zatepla stěžovala, je to jen osudová marginálie. Všechno ostatní dopadlo nejlépe, jak mohlo. Možná to má být jen nějaká doplňková ilustrace pro lepší uvědomění si, jak je dobře, že tam nebudu jezdit už skoro vůbec. Takže vlastně díky za ni. /A tím nijak nechci zlehčovat to, že někdo umřel./)

A v noci ještě krátké povídání s Jednobáječnou, která dostala senzační nabídku (to aby se jí hůř spalo a odcházelo) a přišla se senzační skoronabídkou pro mě (zatím to beru s velkou rezervou, ale láká mě to přinejmenším stejně, jako mě to děsí. Děkuju /a tiše doufám, že to není jen plácnutí do vody/.). Děsně bych ti přála, moje milá, abys našla správnou pěšinku a dělala to, z čeho ti fakt bude dobře. A je fuk, co přesně to bude. Tak ať ti shora dají pusu na čílko a hodí bradou na tu pravou stranu.