Sanitární chvilky před usnutím

Úplná speciální očista. Pláčtěnky, plytíky, nezapomenout na masku! Musí to těsnit, ať dovnitř nepronikne ani nejostřejší pohled. Lehni si nohama k výbuchu. A čekej.

 

Večer co večer (noc co noc, ráno co ráno – podle okolností – zkrátka před usnutím) ležím v posteli a dělám si pořádek v chaosu v hlavě. Jsou věci, které nemůžu a nechci na blog psát – z nejrůznějších příčin. Přestože, jak pravil moudrý blízký, blog je věc svrchovaně osobní – a osobní věci tam tudíž patří. Každý to máme jinak. Jsou věci, které vůbec nikdy na světlo nevylezou (tláčo, tláčo, hltám ty Tvoje zápisky a hledám se v tom – a výtahová šachta se plní).  Jsou věci, které nejsou určeny pro oči všech. A jsou věci, které nejsou určené ani pro oči těch, kterým jsou adresovány.

A tak ležím v posteli, bloudím hlavou a vytahuju ze zásuvek šňůry synapsí, radůstky a křivdičky, zážitky a přežitky, vyznání a vyzvání. Píšu zevnitř na víčka nevyřčená slovíčka, dopisy, které neodešlu, tomu, který je mi blízký, až nejbližší; té, která je daleko; tomu, který se vrací, i když nechce; té, která bojuje jak lev; tomu, který měl 60 (!); té, která se nestydí dát druhou šanci; tomu, který má rád odstup; tomu, kterému chybí blízkost; té, která se nezdržuje s ubrousky; tomu, který sebelítostí ubíjí mou lítost; tomu, který vyznává hluboký přenos; té, která nezapomíná na myheárt; tomu, který se naštěstí objevil tak pozdě; tomu, který se naštěstí objevil včas; té, která hojně sladí; tomu, který adoptoval drahého příbuzného; té, která má srdce jak stodolu i jazyk jak břitvu; tomu, který slyší jinak a cítí podobně; té, která pečuje o vyslance jiných světů; těm, kteří přistávají zřídka, ale tak blízko; těm, které sdílí vášeň pro kočky; tomu, který chytá ryby na piškoty; těm, kteří chtějí žít dlouho a podělit se; těm, kteří v nevíře posílají vzhůru po drakovi psaníčka plná černých teček; tomu, který mě nehází přes palubu, i kdybych klečela a škemrala; tomu, který chodí, jen když ho vlevo bolí; té, která za naivitu schovává propastné hloubky; tomu, který vychází slunce a posílá vorvaně; té, která přebírá Oscary a cválá na koni álejí; té, která se dere na povrch a nechce spát. A spoustě dalších.

Usínání je někdy dlouhé, stejně jako fronta na duševní poště. A sny bývají spletité. Ale – třeba aspoň k některým adresátům ozvěny těch listů doletí a otřou se jim zlehka o uši.